PROČ PODPORUJEME IZRAEL

 

Stručný kritický rozbor programového prohlášení ICEJ (Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém)

 

Převzato ze stránky: http://www.icej.cz/kdo_jsme/proc_podpora.php

Mottem ICEJ je verš z proroka Izajáše (40:1-2):

„Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z ruky Hospodinovy přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.“

Tento biblický verš obsahuje dvě výzvy:

  1. Potěšovat židovský národ;

  2. Ohlašovat židovskému národu Boží záměry.

ICEJ podporuje Izrael, protože jej milujeme, jsme jeho dlužníky a snažíme se poslouchat Boží slovo. Nesnažíme se naplnit nějakou agendu spojenou s očekáváním konce věků, nýbrž stojíme na biblických zásadách. Sionu ohlašujeme, že jeho obnova v moderní době není historickou náhodou, nýbrž naplněním Božího slova (Ez 36:24-26, Lk 21:24). Izrael čeká slavná doba, přestože před úsvitem mohou přijít ještě těžké časy. Avšak tato vize neselže a z židovského Jeruzaléma bude vycházet slovo Hospodinovo a „národy se již nebudou učit boji“ (Iz 2:1-4).

Ježíš řekl, že „spasení je ze Židů“ (Jan 4:22) a Pavel potvrzuje, že vše, co je nám křesťanům drahé, přišlo od židovského národa (Řím 3:1-2, 9:1-5, 15:27). Jsme vskutku jejich dlužníky a Izrael dnes více než kdy dříve potřebuje naši podporu, modlitby a službu potěšování.

Zveme vás, abyste se stali našimi partnery v tomto velkém díle. Připomínáme vám, abyste se při návštěvách naší stránky modlili za Boží záměry s tímto lidem a za Jeruzalém. I to je příkaz Písma (Žalm 122:6, Iz 62:6-7). Kdo tak činí, bude požehnán.

 

Služba potěšování Izraele

Pojďmě se nyní společně zamyslet nad tímto prohlášením. ICEJ v něm uvádí jako motto pro svou činnost verš z Izaiáše 40:1-2 a vyvozuje z něj dvě výzvy: Potěšovat židovský národ a ohlašovat židovskému národu Boží záměry.

Položme si nyní otázku, zda Bůh skutečně křesťany k něčemu takovému vybízí.

Podíváme- li se na verše v Izaiáši 40,1-2, potom s překvapením zjistíme, že prorok na tomto místě vůbec nepíše, komu je tato jeho výzva adresována. Není tam tedy napsáno: „Křestané potěšte, potěšte můj lid.“ Při výkladu tohoto místa v Písmu by bylo třeba si položit podobnou otázku jako komoří ve Skutcích 8:34:

Prosím tě, o kom to prorok mluví? O sobě, nebo o někom jiném?“

ICEJ si však v prohlášení žádnou otázku neklade, místo ní tuto nejasnou výzvu bez zaváhání vztahuje okamžitě na křesťany a vyvozuje z ní nutnost konání „služby potěšování“.

Pokud budeme hledat v Novém zákoně „službu potěšování“ židovského národa, budeme zklamáni, nalezneme v něm pouze zmínky o tom, že se mají křesťané potěšovat navzájem anebo těšit ty, kteří jsou v soužení. O potěšování židovského národa se však Nový zákon na žádném místě nezmiňuje.

Pro ICEJ je tak základem pro tuto službu pouze jedno nejasné místo z knihy proroka Izaiáše. Je třeba zde také připomenout, že kniha proroka Izaiáše není Novozákonní knihou, ale je součástí Starého zákona. Při výkladu Starého zákona pak je třeba mít stále na paměti, že jeho hlavním poselstvím bylo proroctví o Spasiteli Ježíši Kristu.

Tehdy jim řekl: „Jak jste nechápaví! Jak je vám zatěžko věřit všemu, co pověděli proroci! Copak to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, než vejde do své slávy?“ Počínaje Mojžíšem a všemi proroky jim pak vykládal, co o něm bylo napsáno ve všech Písmech. (Lk 24,25)

Potom jim řekl: „Právě o tomto jsem mluvil, dokud jsem ještě byl s vámi: Musí se naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby porozuměli Písmům. Řekl jim: „Tak je psáno - Mesiáš musel trpět a třetího dne vstát z mrtvých.“ (Lk 24,44)

Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, že v nich máte věčný život, a ta svědčí o mně. (J 5,39)

Hlavním poselstvím Starého zákona tak byl Spasitel Ježíš Kristus. Je proto poněkud zvláštní namísto Spasitele dnes hledat ve starozákonních knihách nějaké nové skutky, o kterých první církev neučila a pokoušet se takové starozákonní skutky adoptovat do křesťanství.

Pokud budeme s obnovenou myslí hledat výklad 40. kapitoly Izaiáše, potom v ní nalezneme například úžasné proroctví o Janu Křtiteli, který ohlašoval příchod Spasitele. Tento prorocký oddíl v Iz 40:3-4 zmiňují hned tři evangelisté: Matouš, Marek a Lukáš (Mt 3:3, Mk 1:3, Lk 3:4). Nový zákon naproti tomu první dva verše z Iz 40 nikde necituje. První církev je tedy nepokládala za podstatné, protože první křesťané nekázali o službě potěšování Izraele.

Dále je třeba jasně definovat, že Starý zákon neustanovil Izraelity a už vůbec ne pohanské národy do role potěšitelů. Starý zákon na mnoha místech zmiňuje pouze jediného utěšitele, kterým je Bůh. Proto i v proroctví Izaiáše nalezneme jako jediného utěšitele Boha :

Já jsem váš Utěšitel, já sám. Co jsi zač, že se bojíš smrtelníka, člověka, jenž se trávě podobá? (Iz 51,12)

Nebo potěší Hospodin Siona, potěší všech pustin jeho, a učiní poušť jeho přerozkošnou, a pustinu jeho podobnou zahradě Hospodinově. (Iz 51,3, viz dále také Iz 12,1, 49,13, 52,9, 61,2, 66,13)

V Novém zákoně je tato myšlenka Boha jako utěšitele dále rozvinuta zmínkami o dvou utěšitelích:

Prvním utěšitelem je Pán Ježíš Kristus:

Já pak požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele (řec. Parakletos – překládáno jako utěšitel, přímluvce), aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás. (J 14,16)

Toto vám píšu, moji drazí, abyste nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce ( parakletos), Ježíše Krista, toho Spravedlivého. (1 J 2,1)

Druhým utěšitelem je Duch svatý:

Avšak Utěšitel (parakletos), ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. (J 14,26)

Starý i Nový zákon tak představují Boha Otce, Pána Ježíše Krista a Ducha svatého jako utěšitele svého lidu. Je proto chybné vytvářet z nejasné výzvy v Iz 40:1-2 nějaké nové starozákonní přikázání pro dnešní křesťany, zvláště, když víme, že první církev nic takového neučila.

Dluh křesťanů vůči Židům

Prohlášení ICEJ se dále zmiňuje o dluhu křesťanů vůči Židům. Slovo dluh se v něm objevuje dvakrát, není zde však vůbec napsáno, z kterého místa Písma toto tvzení o dluhu vychází. Nový zákon totiž nic o žádném dluhu vůči Židům neučí.

 Apoštol Pavel, který byl Žid, ve svém učení pak přiznává, že je sám dlužníkem Řeků i cizích národů, když jim dluží to nejcennější – zvěst o Ježíši Kristu: 

Jsem dlužníkem Řeků i cizích národů, jak moudrých, tak nemoudrých, takže pokud se mne týče, jsem připraven kázat evangelium i vám, kteří jste v Římě. (Ř 1,14-15)

V Novém zákoně je pouze jedno místo, u něhož by se při letmém čtení mohlo zdát, že hovoří o nějakém dluhu vůči obyvatelům Jeruzaléma:

Církve v Makedonii a Řecku se totiž rozhodly uspořádat sbírku pro chudé, kteří jsou mezi svatými v Jeruzalémě. Rozhodli se sami, zároveň však i proto, že jsou jejich dlužníky. Když jako pohané získali podíl na jejich duchovních věcech, musí jim zase pomoci hmotně. (Ř 15,26)

O čem se ale ve skutečnosti v těchto verších píše:

1) Makedonští a řečtí křesťané se rozhodli udělat sbírku na chudé mezi svatými v Jeruzalémě.

2) Chudí mezi svatými byli křesťané v církvi (Nový zákon mluví o církvi jako o svatých viz. Sk 8,3: „Saul zatím pustošil církev. Vcházel do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do vězení..“ Sk 9,13: „Ananiáš namítl: „Pane, slyšel jsem od mnoha lidí, kolik zla ten muž napáchal tvým svatým v Jeruzalémě! )

3) Pavel toto rozhodnutí schvaluje a říká, že jsou jejich dlužníky.

4) Pavel uvádí důvod, proč jsou jejich dlužníky: „získali podíl na jejich duchovních věcech.“ Na jakých duchovních věcech dostali podíl? Kázali jim snad Mojžíšův zákon či snad obřízku? Nikoliv, kázali jim evangelium Ježíše Krista.

5) Pavel soudí, že na oplátku mají tito křesťané z pohanů zase chudým mezi svatými v Jeruzalémě sloužit tělesným darem.

6) Tento Pavlův princip je zmíněn také v Gal. 6,6: „Kdo je vyučován Slovu, ať se dělí o vše dobré se svým učitelem.“

Je tedy zřejmé, že v době apoštola Pavla bylo zvykem, že lidé, kteří přijali evangelium, hmotně podporovali konkrétní křesťany, kteří jim tuto zprávu zvěstovali. Zde je třeba být ve výkladu přesný. Pohané, kteří uvěřili v Ježíše, podpořili sbírkou chudé mezi svatými v Jeruzalémě. Jeruzalém byl místem, odkud přišli křesťané, kteří jim kázali Krista. Nehovoří se tu o tom, že by podporovali všechny chudé v Jeruzalémě. Z toho verše nelze vyvodit, že dnes musíme materiálně podporovat nekřesťany v Jeruzalémě.

Absence evangelizace Židů

Velmi zvláštní je pak v prohlášení ICEJ skutečnost, že tato organizace, která se hlásí ke křesťanství, se v něm vůbec nezmiňuje o evangelizaci. Zvěst evangelia místo toho nahradila jakousi službou „potěšování Židů „ a „ohlašování jim Božích záměrů“.

Pán Ježíš i první církev přitom v Novém zákoně velmi jasně a důrazně vyučuje o nutnosti kázání evangelia všem národům včetně Židů.

Potom jim řekl: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen. (Mk 16,15-16)

Nestydím se za evangelium – vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. (Ř 1,16)

ale my kážeme Krista ukřižovaného - pohoršení pro Židy a bláznovství pro Řeky, těm však, kteří jsou povoláni, jak Židům, tak Řekům, Krista - Boží moc a Boží moudrost. (1 K 1,23-24)

Když jsem k vám tedy, bratři, přišel, nepřišel jsem vám zvěstovat Boží svědectví se vznešeností řeči nebo moudrosti. Rozhodl jsem se totiž neznat mezi vámi nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. (1 K 2,1-2)

Písmo křesťany tedy výslovně vyzývá ke kázání evangelia všem národům. Nikde je ale nevyzývá, aby místo kázání evangelia zvěstovali sbírky na výsadbu stromů v Izraeli, financování výstavby nelegálních osad na okupovaných územích, aby v církvi prodávali izraelskou kosmetiku, knihy a vlajky, anebo se účastnili demonstrací na podporu izraelského státu. Těmito skutky bez kázání evangelia pak křesťané Židy ke Spasiteli nepřivedou. Je velmi smutné, že ICEJ nepodporuje tuto novozákonní výzvu k nesení evangelia Židům.

Politika nikoliv Písmo

V prohlášení ICEJ dále deklaruje: „Nesnažíme se naplnit nějakou agendu spojenou s očekáváním konce věků“, vzápětí ale čteme v prohlášení o „židovském Jeruzalémě“ čímž ICEJ dokazuje, že tato deklarace je pouze prázdnou floskulí. ICEJ se tímto prohlášením pouští do vod blízkovýchodní politiky. Pokud se podíváme do Nového zákona, zjistíme, že nepropaguje žádný čistě židovský Jeruzalém. I v době Pána Ježíše bydlelo v Jeruzalémě mnoho lidí z různých národů.

Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judeje i Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, jak Židé, tak proselyté, Kréťané i Arabové – slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech! (Sk 2,9)

Petr se postavil spolu s jedenácti, pozvedl svůj hlas a přímo k nim promluvil: „Muži judští a všichni obyvatelé Jeruzaléma, toto ať je vám známo, vyslechněte pozorně má slova.“ (Sk 2,14)

V oblasti Jeruzaléma bydlely další národy. Proto byl také nápis nad ukřižovaným Ježíšem Kristem psán v několika jazycích:

Byl nad ním i nápis napsaný řeckými, latinskými a hebrejskými písmeny: „Toto je král Židů.“ (Lk 23,38)

Pro Novozákonní křesťany ale již pozemský Jeruzalém není místem, ke kterému mají upínat svou naději. Naší nadějí je pouze nebeský Jeruzalém.

Ale přistoupili jste k hoře Sionu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů. (Žd 12,22)

I vnesl mne v duchu na horu velikou a vysokou, a ukázal mi město veliké, ten svatý Jeruzalém, sstupující s nebe od Boha. (Zj 21,10)

Spasení je ze Židů?

Nyní se zamysleme nad nejvíce problematickou částí prohlášení ICEJ. Je velice smutnou skutečností, že v tomto prohlášení není žádná zmínka o Ježíši jako Spasiteli. Ježíš Kristus v tomto prohlášení není středem, ale je zde představen pouze okrajově jako někdo, kdo řekl, že: „spasení je ze Židů“. Prohlášení ale vůbec nevysvětluje, co tato nejasná formulace z Jana 4,22 pro křesťany prakticky znamená. Pokud se nad tímto místem v Janovi 4,22 zamyslíme, potom můžeme učinit tyto závěry:

 

1) Pán Ježíš na tomto místě hovoří o sobě. On je Spasitel, který přišel tělesně ze Židů a přinesl spasení pro každého, kdo v Něj uvěří. Tento závěr je v souladu s těmito místy Písma

A ty, Betléme, země Judova, vůbec nejsi nejmenší mezi vladaři Judy, neboť z tebe vyjde vůdce, který bude pást můj lid, Izrael. (Mt 2,6)

Je dobře známo, že náš Pán pocházel z Judy. (Žd 7,14)

Jeden z těch starců mi však řekl: „Neplač. Hle, zvítězil Lev z pokolení Juda, kořen Davidův! On otevře tu knihu a jejích sedm pečetí.“ (Zj 5,5)

Tato skutečnost, že Ježíš byl ze Židů a přinesl lidem spasení, dovedla některé překladatele verše v Janovi 4:22 k mnohem věrnějšímu překladu:

Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása přichází od Židů. (Petrů)

Vy ani nevíte, koho uctíváte; my víme, koho uctíváme, protože spása vyjde z Židů. (B21)

Vy se klaníte – nevíte, čemu; my se klaníme – víme, čemu protože spása je ze Židů. (Pavlík – v poznámce: snad „zprostřed“ židů.)

 

2) Nový zákon má v otázce spasení a Spasitele jednotnou a celistvou zvěst. Jediným Spasitelem je Ježíš Kristus.:

V nikom jiném není spása - na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni! (Sk 4,12)

Kvůli provinění jediného člověka vládla skrze toho jednoho smrt. Čím spíše tedy ti, kdo přijímají hojnou milost a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jediného, Ježíše Krista! (Ř 5,17)

Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, (1 Tm 2,5)

Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6)

A myť jsme viděli, a svědčíme, že Otec poslal Syna svého spasitele světa. (1 J 4,14)

 

3) Kontext, ve kterém ICEJ tento verš bez jakéhokoliv objasnění či výkladu v prohlášení použila, vytváří v čtenáři dojem, že Ježíš říká, že Židé jsou zdrojem spasení.

Pokud by Židé byli sami zdrojem spasení, potom by nepotřebovali žádného Spasitele ani pokání a odpuštění hříchů. Písmo však říká, že Židé jsou také v zajetí hříchu.

toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. (Sk 5,11)

Kam až může křesťany toto nepochopení Božího slova v otázce jediného Spasitele a prostředníka Ježíše Krista dovést, je patrné z modlitby kazatele Ulfa Ekmana:

Děkuji, Bože, za židovský lid, skrze který jsem přijal spasení.

(Ulf Ekman: Další vítězný den, Slovo života 2012)

Bible však, jak jsme již viděli, říká, že pouze skrze Pána Ježíše je možno přijmout spasení.

A v nikom jiném není spásy. Na celé zemi není lidem dáno žádné jiné jméno, skrze které bychom mohli dojít spásy. (Sk 4,12)

Těmto snahám, kdy je Spasitel Ježíš Kristus nahrazován židovským lidem, je proto třeba důrazně oponovat. Ani služba Židům, ani obhajoba a podpora židovského národa, ani modlitba za Jeruzalém nedá nikomu věčný život a spasení. Pouze a výhradně Ježíš Kristus je původcem a zdrojem spasení.

Potvrzuje Pavel, že vše co je nám drahé, je ze Židů?

Dále je v prohlášení ICEJ napsáno: „Pavel potvrzuje, že vše, co je nám křesťanům drahé, přišlo od židovského národa.“

Toto tvrzení opět odvádí zrak křesťanů od drahého spasitelného díla Ježíše Krista a nahrazuje ho židovským národem. Podívejme se, co o svém židovském původu napsal apoštol Pavel:

Vždyť právě já bych mohl spoléhat na tělo. Zdá-li se někomu, že může spoléhat na tělo, já bych mohl mnohem spíše: obřezán osmého dne, z rodu Izraelova, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, co do Zákona farizeus, co do horlivosti pronásledovatel církve, co do spravedlnosti Zákona jsem byl bez chyby. Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista! (Fp 3,4-8)

Apoštol Pavel zde celou svou židovskou minulost prohlašuje za nic (doslova za hnůj) a píše, že jediné, čeho si cení a co pro něj má hodnotu, je poznání Pána Ježíše Krista. Také apoštol Petr píše:

Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích - nebylo to pomíjivými věcmi, stříbrem ani zlatem, ale vzácnou krví Kristovou! Ten byl jako beránek bez vady a poskvrny předem vybrán už před stvořením světa, ale teď na konci časů byl zjeven kvůli vám. Díky němu věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil jej, aby tak vaše víra a naděje směřovala k Bohu. (1 Pt 1,18-21)

Petrova zvěst je rovněž zaměřena na Krista. Křesťané jsou vykoupeni vzácnou krví Pána Ježíše Krista, k němu má směřovat naše víra a naděje. Jen díky Ježíši věříme v Boha. Také pisatel listu Židům píše:

Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. (Žd 12,2)

Ježíš je zde nazván původcem naší víry. Vše, co je tedy křesťanům drahé, přišlo pouze a jedině v osobě Spasitele Pána Ježíše Krista.

Modlitby za Jeruzalém

V prohlášení ICEJ je dále zmíněna nutnost modlit se za Jeruzalém. Tato výzva je zapsána v Ž 122:6:

Za pokoj Jeruzaléma se modlete: „Ti, kdo tě milují, ať žijí pokojně!“

Opět se jedná o nepochopení rozdílu mezi Starou a Novou smlouvou. Kniha Žalmů totiž není součástí Nového Zákona. Výzva k žádání o pokoj Jeruzaléma tak spadá do období Mojžíšova zákona. A zde je třeba upozornit na skutečnost, že Židé neměli příliš na vybranou, buďto se modlili za Jeruzalém (a konali oběti atd.) a přicházelo na ně starozákonní požehnání, anebo se nemodlili a sklízeli prokletí. Všimněte si také skutečnosti, že ICEJ neponechává tuto starozákonní výzvu k modlitbě za Jeruzalém vůbec na dobrovolnosti, ale nazývá ji přikázáním, které jsou křesťané povinní plnit. Nový zákon ale učí, že pro křesťany, kteří uvěřili v Ježíše Krista, již neplatí nutnost zachovávat Mojžíšův zákon a jeho přikázání.

Vždyť konec Zákona je Kristus, k ospravedlnění každého věřícího. (Ř 10,4)

i my jsme uvěřili v Ježíše Krista (poněvadž víme, že člověk není ospravedlňován na základě skutků Zákona, ale jedině vírou v Ježíše Krista), abychom byli ospravedlněni z Kristovy víry a ne na základě skutků Zákona; neboť na základě skutků Zákona nebude ospravedlněno žádné tělo. (Ga 2,16)

Neodmítám tu Boží milost. Vždyť jestliže spravedlnost přichází skrze Zákon, pak Kristus zemřel nadarmo. (Ga 2,21)

Nový zákon křesťany nikde k modlitbě za pokoj Jeruzaléma nevyzývá. Když pak apoštol Pavel píše, za co se mají křesťané modlit, tak předkládá učedníkům Ježíše Krista zcela jiné priority:

Především prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání za všechny lidi, za krále i za všechny vysoko postavené, abychom mohli vést klidný a pokojný život ve vší zbožnosti a počestnosti. Tak je to správné a milé našemu Spasiteli Bohu, který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy. (1 Tm 2,1-4)

Pavel zde zmiňuje dva hlavní okruhy, za které se mají křesťané modlit:

  1. Za všechny lidi

  2. Za krále a za všechny, kdo jsou ve vysokém postavení

Apoštol Pavel se ve svých listech na mnoha místech zmiňuje o svém modlitebním životě. Pouze jednou však píše o tom, že se modlí za Židy, (neboť sám byl Žid):

Bratři, touha mého srdce a modlitba k Bohu za Izrael je, aby byli spaseni. (Ř 10,1)

Apoštol Pavel se však nemodlil za Izrael, aby byl osvobozen od římské nadvlády, ani za obnovení Izraele v hranicích Davidova království. Ani se nemodlil za další politicko-ekonomické problémy Izraele v Ježíšově době. Ne. Jediným tématem jeho modliteb bylo spasení Židů skrze přijetí evangelia Ježíše Krista. Pavlova modlitba tak byla zcela v souladu s principy jeho vlastního vyučování, kdy učil, že je třeba se modlit „za všechny lidi.“

Podívejme se také na několik dalších zmínek, kde Pavel píše, o tom, jak se horlivě modlí za křesťany z Řeků a dalších národů:

Nepřestávám za vás děkovat, když se o vás zmiňuji ve svých modlitbách. (Ef 1,16

A modlím se za to, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v poznání a ve vší vnímavosti. (Fp 1,9)

Děkujeme Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista a stále se za vás modlíme. (Ko 1,3)

Proto se i my, od toho dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás modlit a prosit, abyste byli naplněni poznáním jeho vůle ve vší moudrosti a duchovním porozumění. (Ko 1,9)

Pokaždé, když si na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu (neboť za vás všechny při každé své modlitbě stále s radostí prosím). (Fp 1,3-4)

Stále za vás všechny děkujeme Bohu a zmiňujeme se o vás ve svých modlitbách. (1 Te 1,2)

Když se dnem i nocí převelice modlíme, abychom spatřili vaši tvář a doplnili to, co se nedostává vaší víře? (1 Te 3,10)

Proto se také za vás stále modlíme, aby vás náš Bůh uznal za hodné tohoto povolání a mocně naplnil každý dobrotivý záměr i každý skutek víry. (2 Te 1,11)

Z těchto zmínek vidíme, že se apoštol Pavel horlivě modlil ve dne i v noci za křesťany z různých národů, kteří přebývali v malé Asii, Řecku a Makedonii. Obsah Pavlových modliteb byl tedy velmi široký a Židé byli jen jedním z mnoha národů, za které se Pavel modlil.

Shrnutí

Prohlášení organizace ICEJ „Proč podporujeme Izrael“ obsahuje několik velmi závažných omylů:

1) Zamlčuje a nepodporuje příkaz Pána Ježíše Krista, aby křesťané kázali evangelium Židům.

2) Vyzývá křesťany k činění starozákonních skutků, o kterých Nový zákon nic neučí.

3) Hlásá nové poselství, jehož středem není Ježíš, ale Židé.

4) Židovskému národu přivlastňuje roli Spasitele.